Ve vleku věrnostních karet

13. srpna 2017 v 14:00 | Kosma |  společnost
"Máte naši věrnostní kartu?", zeptá se lékárník. Obvykle následuje:
1. Zběsilé rozhlížení po lékárně, kdy dotyčný zjišťuje, kde vlastně je.
2. Hledání karty mezi asi dvacítkou dalších.
3. Předložení několika "favoritů", obsahujících slovo lékárna.
4. Výběr správné karty, popř. ujištění, že kartu určitě má, ale asi ne s sebou.
5. Dohledání pacienta a šťastný úsměv.

Je vám to povědomé? Taky vás kdekdo "utáhne" na věrnostní kartu? Taky vám trhají obal na doklady a ačkoliv jich vláčíte denodenně s sebou aspoň dvacku, zásadně nemůžete dohledat tu, kterou zrovna potřebujete? A aby ne, když pak při úklidu kabelky jednou za uherák zjistíte, že jich tak desítka leží vysypaná na dně?

"Chcete si založit naši věrnostní kartu?" Následuje výčet výhod a ujištění, že s kartou určitě ušetříte. Náš národ moc rád ušetří. Miluje slova jako "akce", "výprodej", "benefit" nebo "slevová poukázka". Přesto občas slyším, že:

"Na to já nehraju, s tím na mě nechoďte."
"Já to mám s kartama tak, že když si ju někde založím, přestanu tam chodit!"
"Dáte mně slevu? Né? Tak nechcu!"
"Podivejte, kolik už jich mám, nechcu!"
"Dyť já k vám skoro nechodím!"

Sranda je, že v záplavě karet a věrnostních programů se našinec ztrácí, a tak samozřejmě neudrží, jaké výhody jsou zrovna u nás. Takže se stane, že se pak při každé návštěvě dožaduje slevy, čili "Kolik budu platit, když mám vaši kartu?" a vy zas vysvětluje a jedinec se cítí podvedený, bo: "Na začátku jste mu slibovali něco jinýho a on vůbec neví, na co tu kartu má! Na nic! Je to podvod na lidi!"

A co vy, jak jste na tom? Já už se mírním, karty jsem přebrala a nosím s sebou jen ty, co fakt používám. A vyčlenila jsem jim v kabelce přihrádku se zipem, přijde mi to nejpraktičtější! :-)

Zdraví Kosma :-)
 

Manuál pro použití lékárny

8. srpna 2017 v 8:32 | Kosma |  Zážitky z lékárny
Někdy mám pocit, že si někteří starší lidé myslí, že v pravidlech slušného chování stojí, že "stáří má vždy přednost": tudíž vejdu do obchodu, je tam mladý personál, tak nemám povinnost pozdravit na příchodu ani na odchodu.
Sama patřím k "vycepované" generaci 30+, a tak se cítím zahanbeně, když nestihnu pozdravit dřív, než prodavačka, ať je jí klidně patnáct, a přestože vím, že oni jsou na to školení...Takže jsme u prvního bodu:

1. "Deset deka Gothaje!", "Jeden Paralen"
Tyhlety "výkřikáře" fakt miluju, zdvořilostní fráze jako "dobrý den, přála bych si, máte prosím, děkuji" jsou pro ně naprostou ztrátou času. A vy jen žasnete, že tito lidé mají s sebou třeba už vnoučata a svým příkladem je učí tyto "buranské" vzorce chování. Aneb jak si občas povzdechne moje kolegyňka: "Kdo vás vychovával, paní?"

2. Telefonování
To je strašný nešvar dnešní doby, že lidi přijímají hovor kdykoliv a kdekoliv, vůbec jim nepřijde hloupé, že jsou zrovna obsluhování v lékárně a ani jim nepřijde případné se tomu lékárníkovi omluvit. Vy jim pak skáčete do hovoru, protože potřebujete jejich expedici dokončit, abyste mohli obsloužit dalšího pacienta a připadáte si jako na arabském trhu.
Dalším zlozvykem je, využít telefonováním čas ve frontě, a tak zatímco vy svižně vydáváte, posloucháte naprosto neakutní hovor hulákajícího pacienta, kterého ani nenapadne, že vás ruší, a že můžete díky němu udělat chybu.
Samozřejmě, že tohle by se dalo vyřešit piktogramem s přeškrtnutým telefonem na vstupních dveřích. Jenže dnešní lékárenské řetězce nechtějí, aby měl pacient pocit, že je vychováváme. Jinak řečeno: jde nám o každého pacienta, ať je vychovaný nebo ne, takže personál má smůlu.

3. Jídlo
Nešvar zvlášť v supermarketových lékárnách. Obsluhujete pacienta a nevěřícně zíráte, jak u toho kouše do rohlíku a žvýká. Zřejmě má takový hlad, že kdyby jídlo na těch pár minut přerušil, padne mrtvý! A drobí vám na táru (lékárenský stůl), popřípadě vám dělá chutě (když kouše třaba do čerstvého smažáku, který právě koupil před lékárnou a vy se už dlouho nemůžete "urvat" na sváču). Co mě nejvíc fascinuje jsou "free" lidi, co si na nákup nevezmou kabelu, v obchodě ani sáček, a pak se nerozpakují vám švihnout na táru nezabalený květák, fungl novou pánev, nebo ledabyle zabalenou bagetu. Že by se předem alespoň dovolili, je samozřejmě ani nenapadne a abych byla spravedlivá, tento nešvar se týká hlavně mladších lidí, tohle senioři nedělají! :-) Samozřejmě by to šlo zase jednoduše vyřešit patřičným piktogramem, jenže k restrikcím se uchylovat nechceme, takže mi nezbývá, než sepsat tento výchovný článek a postěžovat si na blogu. Na druhé straně, je fakt, že bod 2. a 3. by měl být pro každého člověka samozřejmostí: mám předškolní děti a už vědí, co se v obchodě prostě nedělá...

4. Rychlost
Bohužel i můj nešvar, když jsem na té druhé straně. Někam přijdete, chrlíte požadavky a neuvědomujete si, že ten člověk tam stojí už třeba 10 hodin, musí se soustředit, aby nedělal chyby a nemá vaši čerstvost. Když mi pacient podává štos receptů, aniž by mi dal šanci se na ně podívat a do toho už chrlí "kolik budu doplácet?", "Ještě něco na plíseň na nohách", nekompromisně ho zarazím, s tím, že napřed vyřídíme jedno, pak druhé. Stejně nekompomisní jsem, když mi začnou netrpělivě uklízet nachystané krabičky dřív, než je stihnu sejmout a zkontrolovat, s tím, že "popisovat to nemusím, oni to znají". Pak mě pobaví, když sami hodinu hledají peněženku nebo natřirát zadávají PIN, zatímco ode mě očekávají expedici rychlostí blesku.

5. Zbytečná práce
Tohle je většinou případ některých seniorů, kterým prostě přijde hloupé, zeptat se na rovinu, kolik budou za léky doplácet. Všichni přece víme, že doplatky se na lékárnách různí, že se různí v čase a lékárník za to nemůže a nebude se šklebit, když mu slušně řeknete, že si to vezmete jinde. A tak vás raději nechají vyštrachat všechny krabičky, aby pak řekli, že to nechcou, že jsme drazí. Anebo, že jim minule dali generika bez doplatku. A vy to zas všechno pěkně uklidíte a domlouváte se dál, zatímco fronta roste...

6. Netrpělivost
Bubnování prsty během expedice, vybíhání z lékárny za nezvedenými dětmi, popř, za "tátou pro peníze". Pak se stane, že dejme tomu nezkontrolujete, že pán dostává kapsle a podle pokynu lékaře si je má půlit, což nejde. Ten pak na vás doletí, s tím, že VY jste odborník, VY jste udělala chybu, a jak si to vůbec můžete dovolit! Že byl při expedici jako na trní, nervózní, spěchal a nic nechtěl slyšet, to už neví. Taky neřeší, že chybu udělal primárně lékař, protože na toho si netroufne a dojít si houknout na lékárníka je vzhledem k otevírací době lékárny oproti ordinaci celkově jednodušší...

7. Odkládání akutního
To už je taková třešnička na závěr. Stává se mi poměrně často, že potřebuji zavolat do ordinace a něco ověřit: dávkování u dětí nebo špatně čitelný lék, když pacient sám neví. Popř. pořešit, že lék není dlouhodobě na trhu a domluvit se na náhradě. Pokud ale přijdete o půl osmé večer, už tu možnost nemám. Tohle je dobré brát na vědomí, pokud se jedná o nové léky nebo o léky, které potřebujete akutně užívat - pak jděte ideálně z ordinace rovnou do lékárny - zvlášť, když v ordinaci byl frmol a nestíhačka. I ti doktoři jsou jen lidé a dělají chyby, a tak se v lékárnách setkáváme například s tím, že léky, které máte předepsané, nejsou vůbec pro vás nebo se vás netýká uvedené dávkování, popř. lék máte napsaný na "hradí pacient" a měla vám ho zaplatit pojišťovna...

Genetická

24. června 2017 v 23:32 | Kosma |  těhotenství a mateřství

Na začátku toho všeho, alespoň co paměť sahá, byl můj pradědeček, sudetský Němec a alkoholik. Hrával na přivýdělek po putykách lidovky s harmonikou a přivýdělek to byl pofidérní, bo co vydělal, to propil. Při tomto způsobu života a přes všechny zvraty a tragédie, co mu nadělilo jako Němci v Československu 20. století se dožil úctyhodných 80+ let.

Pak byla jeho dcera, moje babička. Neměla ho moc ráda. Díky nedostatečné výživě, zapříčiněné chudobou, marností a dědečkovým pitím, dorostla jen do výšky 154 cm. To ji však nezabránilo porodit v pětatřiceti více jak čtyřkilové dítě. Doma a bez epidurálu. Mého tátu...Babičku si pamatuji až po sedmdesátce, bo ani můj otec nebyl mladý rodič. Byla negativní, což mi jako dítěti nesedělo a nechápala jsem to. Všechno pro ni bylo špatně, stále řešila svoje choroby a poté, co v padesáti ovdověla, nebyla už moc ráda na světě. Němka, která díky sňatku s Čechem zůstala v Československu, neměla mnoho přátel a chyběla jí rodina, daleko za čárou.

Můj táta. v padesáti první ataka úzkostně-depresívní poruchy. No jo no - táta mu umřel v patnácti, vyrůstal pak jen s maminkou a nebylo na vyskakování. Ridinnou anamnézu nikdo neřešil, i když alkohol přece táák uvolňuje, 2 deci vínka jsou za čtvrtku Neurolu. A babička? Záchvaty pláče ze vzpomínek, bez energie, bez chuti k životu - deprese? Ale kdepak, přežila chudera dvě války, svoje bratry, co padli ještě jako děti na ruské froně. Se jí nesmíme divit, má zničený nervy přece!

Já. V 18, těsně před maturitou první ataka. Ale kdo před maturou nevyšiloval, že. V jednadvaceti druhá. Ta už se neobešla bez návštěvy psychiatra - poté, co jsem si nakoupila hromadu knih o tom, jak být šťastná a nepomohlo nic! Přitom jsem byla tehdy reletivně hezká, zažívala první velkou lásku a ani ve škole nebyl problém. Nechápala jsem, proč jsem tak vyklepaná, nešťasná, ale neuměla jsem si pomoci. Na rozdíl od mého otce snáším tuhle lehkou diagnózu dobře, troufám si říct, že není nic poznat. Vím už vo co go, a taky, jak nechci dopadnout...

Moje dcera. Od narození, cca do tří let fobie z vody. Teď z výšek, taky z eskalátorů. Začne se klepat, plakat a konec. Někdo by za tím hledal minulé životy, porodní traumata a já nevím, co ještě. Já si mlhavě vzpomínám, že respekt z eskalátorů jsem měla taky, strach z přecházení lávek si taky vybavuju no a na Rysech to kdysi vyloženě nešlo. Napadlo by vás, že vícečetné fobie mojí malé můžou souviset s pitím jejího prapradědečka? Haluz, co?

Geny jsou sviňa, neutečete tomu. Kdo takhle daleko nevidí, může řešit po kom to dítě je a svalovat to na kdeco. Ale cejch, linka, která se táhne z člověka na člověka, z generace na generaci, není něco co by se dalo jen tak přestřihnout...


P.S.: po dlouhé době zdraví Kosma! :-) Hodně teď žiju, a tak se mi nechce tolik psát. Ale o prázdninách se na to určitě zase vrhnu. Je o čem...

Další články


Kam dál

Reklama