O relativitě věku aneb jak se cítíme a jakou bublinu jsme si kolem sebe vytvořili z vlastních představ

29. dubna 2017 v 22:16 | Kosma |  Kosminým okem :-)
"To je strašný, jak se ty lidi s tím věkem nejsou schopný vyrovnat", kroutí hlavou majitel místního koloniálu po odchodu zákaznice, co v krámě lamentovala, že už jí bude čtyřicet a jak je to hrozný!
Nechápavě se dívám po panu Dvorském, co vypadá 20 let stejně, tudíž se mu to mluví...
Proč to říká mně?! Copak nevidí, že mě taky táhne na čtyřicet?! To s tím vypadám tak srovnaná nebo působím tak rezignovaně?! Asi začnu fakt znovu cvičet, takhle to vypadá, že su s tou pneumatikou na břiše smířená a zařadila jsem ji do kolonky "odpovídající věku a dvěma dětem!"

Soused odnaproti vykládá, kolik bylo za jeho časů dětí ve školních třídách. "No jo, vy jste taky byly ty silný poválečný ročníky!", přidám se naprosto nezáludně.
Jako bych před krocanem mávla červeným hadrem!
"Jakej poválečnej ročník, prosím Vás? Já su v jednapadesátým!"
"No však!"
"Vy jste snad taky poválečnej ročník, né?" Tak jistě, to jsme všichni, že...akorát 80. ročník už tak nikdo neoznačí, taky byl spíš slabej...Vidím, že jsem ťala do živého - a to pán vypadá minimálně na sedmdesát!

Kolegyně vykládá, jak jí manžel nechce jednou za rok vyškubnout pár šedin z hlavy, protože se bojí, aby měla dost vlasů. Jenže ona má vlasů mraky a těch pár šedivých ve svých hnědých fakt nechce!
"Stejně je to nespravedlivý, že ty na prahu čtyřicítky nemáš skoro žádný šediny - já bych si musela vytrhat půlku hlavy, mám úplně bílé spánky! A mimochodem - stejnou metodu používala Božena Němcová, a ty ju tu oprašuješ v jednadvacátým století, místo aby sis normálně nabarvila hlavu!", rýpnu si pobaveně.
Reakcí na můj v podstatě pochvalný monolog je překvapené zalapání po dechu: "Jak - na prahu čtyřicítky?!"
(čtyřicet jí bude za rok a půl)

"Mamííí, kdy mi už bude šest, kolikrát se ještě vyspím?"
"Mamííí, koupíš mi tyhle boty, až mi bude deset?"
Při pohledu na mé kompresivní pracovní punčochy (prevence křečových žil) a ortopedické vycházkové boty s podporou všech kleneb: "Mamííí, až budu velká mamka, koupíš mi taky takový boty a punčocháče?"
"To už si je doufám koupíš sama, né?"
"A mně takový kalhotky? S pohledem na moje pohodlné bombarďáky nezůstává pozadu ani druhá...
 

Knihovnice jsou fajn baby! :-)

6. února 2017 v 21:20 | Kosma |  moje Brno
Na prohlídku Schrattenbachova paláce, ústředí brněnské Knihovny Jiřího Mahena, se mi fakt nechce. Mrzne až praští a po práci znovu vyjíždět z vyhřátého domova? Pro jistotu volám na informační služby, abych se tam netáhla zbytečně. Paní napřed o akci nic neví, po chvilce šramocení mě nejistě ujistí, že by se snad konat měla.

Na místo dorazím s čerstvě nabitým mobilem - foťákem a nechám se unášet výkladem. Následuje prohlídka areálu. Ve výtahu pro devět lidí se nás tísní osm. "Aby se to s náma neutrhlo!", žertuje kdosi. Výtah cukne dolů a stojí. Nevěřícně na sebe koukáme. Někteří mají ještě zimní bundy, obličeje se lesknou potem už teď. Duchapřítomně vytáhnu mobil-foťák a volám podle pokynů ve výtahu servis. Paní je popisem naší situace vyděšená. Neví, kde je knihovna, skoro pochybuju, že ví, kde je Brno. Osmělím se zeptat, na kdy naši záchranu vidí. Prý za třičtvrtě hodiny nejdřív. Zatrnulo mi - takže v reálu za hoďku a půl? Na pokyn vedoucí exkurze volám ještě do knihovny, zda se nás nepokusí nějak zachránit.

Pasažéři řeší, jak dlouho nám ve stísněném prostoru s dvaceti cenťáky nad hlavou může vydržet kyslík. Znovu žhavím linku, manžel musí vědět, kde jsem! Starostlivě se dívám po skupině. Samí senioři, jeden pán středních let - infarktový typ a já. Kdyby se někomu něco, tak se k němu ani nedostaneme, jsme tu jak sardinky! Čas se vleče a vzduch je čím dál teplejší. Je možný, že jsme tu teprve patnáct minut?!

Stupňující se rány na dveře. Najednou kov povolí a knihovnice jednomu po druhém pomáhají seskočit. Chladným vzduchem se až zalknu. Obratem volám na servis, že už nemusí. Paní spadl kámen, že jsem to slyšela až v Brně. Ochotně slibuje, že ráno dojdou poškozený výtah opravit. Zbytek prohlídky se nese ve vzrušeném dojmu. Když nás chce vzít paní na závěr ještě do sklepa, nevěřícně odmítneme. Při loučení mi poděkuje a slíbí "upomínkový předmět". Rty mi zvlní pobavený úsměv: výraz mi připomněl konec osmdesátek. S díky odmítnu, jsem ráda, že se nikomu nic nestalo! Vždyť takhle by se přece zachoval každý!

Cestou domů si říkám, jak je všechno relativní. Jak se mi do knihovny nechtělo, jak jsem byla utahaná, měla blbou náladu. Teď jsem plná energie a vážím si i mrazivého vzduchu!

Týden na to jdu na místní pobočku, potřebuju si půjčit nějakou studijní literaturu. Vítá mě úsměv od ucha k uchu: "Tak Vy jste je prý zachránila ve výtahu!"
"Vy už to víte?!", no jo vlastně - paní se mě ptala, zda jsem "jejich čtenářka", tak jsem uvedla pobočku, jméno si asi zapamatovala z telefonování...
"No hned mi to volali! Prý Vám fakt něco chystají!"
"Upomínkový předmět, ale odmítla jsem ho!"

Dostávám navíc "podpultovku" Moderní Brno, kterou měla paní odloženou pro sebe a když chci zaplatit roční čtenářský poplatek, zadrží mi ruku s tím, že se pokusí zajistit, abych letos nemusela...
Tentokrát vycházím s úsměvem od ucha k uchu já. Konečně mám pocit, že mě někdo docenil jako člověka - svižného, rozhodného. Srdíčko plesá.
Volám to manželovi, nevěřícně se směje. "Ty knihovnice jsou fakt diagnóza! Znám to - když jsme řekl známé, že má povolání typické pro workoholiky, nepromluvila se mnou dva roky!"
Volám to mamce: "Máš sedět doma s děckama a nikde nespózet!"

Njn, rodina si mě neváží a jinde mě mají pomalu za hrdinku! :-) Po 36 letech je to mizerná bilance, ale chci věřit, že jde o začátek nové cesty! :-)

Masaryk a pravda

5. února 2017 v 15:43 | Kosma |  K historii a genealogii
Možná jste celou kauzu taky zaznamenali. Před pár lety napsal jistý David Glockner (pseudonym) knihu Císařův prezident, ve které přichází s objevnou myšlenkou, že otcem prezidenta Zakladatele byl sám císař, František Josef I. Celou hypotézu staví na nějaké poznámce v císařově deníku, kde je údajně uvedeno na konci roku 1849 "Kropaczek erl.", čili Kropaczek erledigt - Kropáčková vyřízeno.

Otcovství negramotného slovenského kočího Masarika, o 10 let mladšího než Masarykova matka, se prý zpochybňovalo už za první republiky. Tomáš se narodil necelých sedm měsíců po svatbě, navíc mezi rodiči byl kromě věkového i slušný sociální a společenský rozdíl. Dlouho se tvrdilo, že biologickým otcem Masaryka byl Nathan Redlich, hodonínský židovský podnikatel, v jehož domě slečna Kropáčková působila před svatbou jako panská kuchařka. Dokonce jsem se dočetla, že prý na hodonínsku měli už tehdá "jasno", a když tam prezident přijel coby oficiální návštěva, mělo se prý podle pamětníků ozvat z davu "Celej Redlich!". Čert ví - dneska!

Možné senzace se chytili jistý dokumentarista s genetikem, posbírali masarykovskou DNA a jali se záhadě pomocí moderních metod přijít na kloub. Já jsem celkem fanda pravdy, navíc amatérský genealog, do matrik své rodiny jsem se nebála podívat, bez ohledu na výsledek. Takže jsem se těšila jak to dopadne a nenapadlo mě, že poznání pravdy, když už dnes máme ty možnosti, bude někomu vadit...

A ono přece - do procesu se vložila prezidentova pravnučka, jistá paní Charlotte Kotíková, občanka USA, která naznala (zdroj Lidovky), že zkoumání DNA je neuctivé k Masarykovi i samotnému českému národu - a rozjetou akci stopla. Jako přímý potomek dotyčných na to má právo. Organizátoři se prý ale nevzdávají, s pravnučkou se chtějí sejít, s tím, že by výsledek rozboru poskytli jen jí - ať se sama rozhodne, jak s ním naložit.

Přemýšlím, o co paní ve skutečnosti jde, buďto:

1. Celá hypotéza s Franzem Josefem I. jí přijde přitažená za vlasy a opravdu nedůstojná. Mně teda taky: zvlášť, když čtu, jak se prezident císaři podobal! Jo, podobal - snažil se podobat! Hledal si prostě image, a ta byla mocnářstvím hodně inspirovaná, to vidí i slepý! Nosil "uniformy", v pokročilém věku začal jezdit na koni, už za svého života připustil, aby se mu vztyčovaly sochy...Na druhé straně: Masaryk má na podobence z mládí tmavé vlasy, tmavé oči. Císař měl podle podobenek z mladších let oči modré a vlasy světlé, podobu v držení těla nebo v rysech obličeje nevidím žádnou. V podstatě se ten vzhled porovnává až na stáří, dva bělovlasí kmeti s plnovousem...

2. Paní Kotíková pravdu zná - ví, kdo je skutečný pradědečkův otec a nechce to zveřejnit. Tedy nechce oficiálně vyvrátit, že Masaryk není Masarik (otec se tak původně psal). Možná má pocit, že by to poškodilo obraz, až "kult" jejího předka. Prezidentova maminka pocházela z německého prostředí Hustopečí u Brna, česky prý neuměla, v matrice zapsaný otec byl Slovák. Kdyby se zjistilo, že to byl třeba taky Němec, pak by mohlo být něco pravdy i na onom skandálním nápise, který se ocitl v době hilsneriády na kterési univerzitní školní tabuli, totiž "že by se na něm české krve ani Žid Hilsner nedořezal". Otázku prazidentova částečného židovského původu nechám stranou úplně.
Ostatně, když jsem viděla v televizní reportáži potomka jednoho z Masarykových mladších bratří, bodrého laskavého hřmotného Slováka, ochotně poskytujícího svoji DNA ve jménu pravdy, měla jsem sama intuitivní pocit, že tu něco úplně nehraje...

Moje babička, prostá venkovská žena (ročník 1916), která nikdy nečítala noviny po kavárnách a většina novinek ze světa se k ní v mládí dostala až řádně přibarvena ústním podáním, vzpomínala vždy s nostalgií a úctou na "Tatíčka Masaryka", ačkoliv ve skutečnosti o něm a jeho činech věděla pramálo.
Moje máma, zocelený poválečný ročník a milovnice konspiračních teorií, zase vždycky významně dodávala, že "svět chce být přece klamán".

Čert ví. Kosma si myslí, že bychom měli chtít znát pravdu tam, kde to lze.

Proto mě třeba dost hněte přístup tvůrců seriálu Bohéma, z prostředí filmových ateliérů na Barrandově v těžké době protektorátní a poválečné, právě běžícího v premiéře na ČT. Není to dokument, tak si pustíme fantazii na špacír, překroutíme fakta, švihneme tam projev, který četl někdo jiný, dítě, které se nenarodilo a nezemřelo, ať je to šťavnatější! Že v tom použijeme jména i tváře reálných lidí, herců, filmařů, a že je tak vědomě či nevědomě můžeme poškodit, protože většina diváků si ta fakta prostě nedohledá, a když to jednou dávali v telce, tak je to pravda! Kosma si myslí, že popustit uzdu fantazii můžeme v románech z doby středověké, kde už fakt nikdo detaily nezná nebo v žánru fantasy. Rozhodně ne tam, kde víme nebo si snadno dohledáme.

A k té neuctivosti? Opět zůstaneme u Bohémy. Opravdu neuctivé k paní Janě Štěpánkové, herečce v seniorském věku, mi přijde ztvárnění její matky Eleny Hálkové - Štěpánkové, kterou hraje Lenka Vlasáková. Ať už byla paní Hálková jakákoliv, když ji vídím na obrazovce "válet se každý týden s někým jiným, za zády svého muže", je mi její dcery líto. Ano, tohle je neuctivost, jak ji vidím já.

Další články


Kam dál

Reklama