Genetická

24. června 2017 v 23:32 | Kosma |  těhotenství a mateřství

Na začátku toho všeho, alespoň co paměť sahá, byl můj pradědeček, sudetský Němec a alkoholik. Hrával na přivýdělek po putykách lidovky s harmonikou a přivýdělek to byl pofidérní, bo co vydělal, to propil. Při tomto způsobu života a přes všechny zvraty a tragédie, co mu nadělilo jako Němci v Československu 20. století se dožil úctyhodných 80+ let.

Pak byla jeho dcera, moje babička. Neměla ho moc ráda. Díky nedostatečné výživě, zapříčiněné chudobou, marností a dědečkovým pitím, dorostla jen do výšky 154 cm. To ji však nezabránilo porodit v pětatřiceti více jak čtyřkilové dítě. Doma a bez epidurálu. Mého tátu...Babičku si pamatuji až po sedmdesátce, bo ani můj otec nebyl mladý rodič. Byla negativní, což mi jako dítěti nesedělo a nechápala jsem to. Všechno pro ni bylo špatně, stále řešila svoje choroby a poté, co v padesáti ovdověla, nebyla už moc ráda na světě. Němka, která díky sňatku s Čechem zůstala v Československu, neměla mnoho přátel a chyběla jí rodina, daleko za čárou.

Můj táta. v padesáti první ataka úzkostně-depresívní poruchy. No jo no - táta mu umřel v patnácti, vyrůstal pak jen s maminkou a nebylo na vyskakování. Ridinnou anamnézu nikdo neřešil, i když alkohol přece táák uvolňuje, 2 deci vínka jsou za čtvrtku Neurolu. A babička? Záchvaty pláče ze vzpomínek, bez energie, bez chuti k životu - deprese? Ale kdepak, přežila chudera dvě války, svoje bratry, co padli ještě jako děti na ruské froně. Se jí nesmíme divit, má zničený nervy přece!

Já. V 18, těsně před maturitou první ataka. Ale kdo před maturou nevyšiloval, že. V jednadvaceti druhá. Ta už se neobešla bez návštěvy psychiatra - poté, co jsem si nakoupila hromadu knih o tom, jak být šťastná a nepomohlo nic! Přitom jsem byla tehdy reletivně hezká, zažívala první velkou lásku a ani ve škole nebyl problém. Nechápala jsem, proč jsem tak vyklepaná, nešťasná, ale neuměla jsem si pomoci. Na rozdíl od mého otce snáším tuhle lehkou diagnózu dobře, troufám si říct, že není nic poznat. Vím už vo co go, a taky, jak nechci dopadnout...

Moje dcera. Od narození, cca do tří let fobie z vody. Teď z výšek, taky z eskalátorů. Začne se klepat, plakat a konec. Někdo by za tím hledal minulé životy, porodní traumata a já nevím, co ještě. Já si mlhavě vzpomínám, že respekt z eskalátorů jsem měla taky, strach z přecházení lávek si taky vybavuju no a na Rysech to kdysi vyloženě nešlo. Napadlo by vás, že vícečetné fobie mojí malé můžou souviset s pitím jejího prapradědečka? Haluz, co?

Geny jsou sviňa, neutečete tomu. Kdo takhle daleko nevidí, může řešit po kom to dítě je a svalovat to na kdeco. Ale cejch, linka, která se táhne z člověka na člověka, z generace na generaci, není něco co by se dalo jen tak přestřihnout...


P.S.: po dlouhé době zdraví Kosma! :-) Hodně teď žiju, a tak se mi nechce tolik psát. Ale o prázdninách se na to určitě zase vrhnu. Je o čem...
 

O relativitě věku aneb jak se cítíme a jakou bublinu jsme si kolem sebe vytvořili z vlastních představ

29. dubna 2017 v 22:16 | Kosma |  Kosminým okem :-)
"To je strašný, jak se ty lidi s tím věkem nejsou schopný vyrovnat", kroutí hlavou majitel místního koloniálu po odchodu zákaznice, co v krámě lamentovala, že už jí bude čtyřicet a jak je to hrozný!
Nechápavě se dívám po panu Dvorském, co vypadá 20 let stejně, tudíž se mu to mluví...
Proč to říká mně?! Copak nevidí, že mě taky táhne na čtyřicet?! To s tím vypadám tak srovnaná nebo působím tak rezignovaně?! Asi začnu fakt znovu cvičet, takhle to vypadá, že su s tou pneumatikou na břiše smířená a zařadila jsem ji do kolonky "odpovídající věku a dvěma dětem!"

Soused odnaproti vykládá, kolik bylo za jeho časů dětí ve školních třídách. "No jo, vy jste taky byly ty silný poválečný ročníky!", přidám se naprosto nezáludně.
Jako bych před krocanem mávla červeným hadrem!
"Jakej poválečnej ročník, prosím Vás? Já su v jednapadesátým!"
"No však!"
"Vy jste snad taky poválečnej ročník, né?" Tak jistě, to jsme všichni, že...akorát 80. ročník už tak nikdo neoznačí, taky byl spíš slabej...Vidím, že jsem ťala do živého - a to pán vypadá minimálně na sedmdesát!

Kolegyně vykládá, jak jí manžel nechce jednou za rok vyškubnout pár šedin z hlavy, protože se bojí, aby měla dost vlasů. Jenže ona má vlasů mraky a těch pár šedivých ve svých hnědých fakt nechce!
"Stejně je to nespravedlivý, že ty na prahu čtyřicítky nemáš skoro žádný šediny - já bych si musela vytrhat půlku hlavy, mám úplně bílé spánky! A mimochodem - stejnou metodu používala Božena Němcová, a ty ju tu oprašuješ v jednadvacátým století, místo aby sis normálně nabarvila hlavu!", rýpnu si pobaveně.
Reakcí na můj v podstatě pochvalný monolog je překvapené zalapání po dechu: "Jak - na prahu čtyřicítky?!"
(čtyřicet jí bude za rok a půl)

"Mamííí, kdy mi už bude šest, kolikrát se ještě vyspím?"
"Mamííí, koupíš mi tyhle boty, až mi bude deset?"
Při pohledu na mé kompresivní pracovní punčochy (prevence křečových žil) a ortopedické vycházkové boty s podporou všech kleneb: "Mamííí, až budu velká mamka, koupíš mi taky takový boty a punčocháče?"
"To už si je doufám koupíš sama, né?"
"A mně takový kalhotky? S pohledem na moje pohodlné bombarďáky nezůstává pozadu ani druhá...

Knihovnice jsou fajn baby! :-)

6. února 2017 v 21:20 | Kosma |  moje Brno
Na prohlídku Schrattenbachova paláce, ústředí brněnské Knihovny Jiřího Mahena, se mi fakt nechce. Mrzne až praští a po práci znovu vyjíždět z vyhřátého domova? Pro jistotu volám na informační služby, abych se tam netáhla zbytečně. Paní napřed o akci nic neví, po chvilce šramocení mě nejistě ujistí, že by se snad konat měla.

Na místo dorazím s čerstvě nabitým mobilem - foťákem a nechám se unášet výkladem. Následuje prohlídka areálu. Ve výtahu pro devět lidí se nás tísní osm. "Aby se to s náma neutrhlo!", žertuje kdosi. Výtah cukne dolů a stojí. Nevěřícně na sebe koukáme. Někteří mají ještě zimní bundy, obličeje se lesknou potem už teď. Duchapřítomně vytáhnu mobil-foťák a volám podle pokynů ve výtahu servis. Paní je popisem naší situace vyděšená. Neví, kde je knihovna, skoro pochybuju, že ví, kde je Brno. Osmělím se zeptat, na kdy naši záchranu vidí. Prý za třičtvrtě hodiny nejdřív. Zatrnulo mi - takže v reálu za hoďku a půl? Na pokyn vedoucí exkurze volám ještě do knihovny, zda se nás nepokusí nějak zachránit.

Pasažéři řeší, jak dlouho nám ve stísněném prostoru s dvaceti cenťáky nad hlavou může vydržet kyslík. Znovu žhavím linku, manžel musí vědět, kde jsem! Starostlivě se dívám po skupině. Samí senioři, jeden pán středních let - infarktový typ a já. Kdyby se někomu něco, tak se k němu ani nedostaneme, jsme tu jak sardinky! Čas se vleče a vzduch je čím dál teplejší. Je možný, že jsme tu teprve patnáct minut?!

Stupňující se rány na dveře. Najednou kov povolí a knihovnice jednomu po druhém pomáhají seskočit. Chladným vzduchem se až zalknu. Obratem volám na servis, že už nemusí. Paní spadl kámen, že jsem to slyšela až v Brně. Ochotně slibuje, že ráno dojdou poškozený výtah opravit. Zbytek prohlídky se nese ve vzrušeném dojmu. Když nás chce vzít paní na závěr ještě do sklepa, nevěřícně odmítneme. Při loučení mi poděkuje a slíbí "upomínkový předmět". Rty mi zvlní pobavený úsměv: výraz mi připomněl konec osmdesátek. S díky odmítnu, jsem ráda, že se nikomu nic nestalo! Vždyť takhle by se přece zachoval každý!

Cestou domů si říkám, jak je všechno relativní. Jak se mi do knihovny nechtělo, jak jsem byla utahaná, měla blbou náladu. Teď jsem plná energie a vážím si i mrazivého vzduchu!

Týden na to jdu na místní pobočku, potřebuju si půjčit nějakou studijní literaturu. Vítá mě úsměv od ucha k uchu: "Tak Vy jste je prý zachránila ve výtahu!"
"Vy už to víte?!", no jo vlastně - paní se mě ptala, zda jsem "jejich čtenářka", tak jsem uvedla pobočku, jméno si asi zapamatovala z telefonování...
"No hned mi to volali! Prý Vám fakt něco chystají!"
"Upomínkový předmět, ale odmítla jsem ho!"

Dostávám navíc "podpultovku" Moderní Brno, kterou měla paní odloženou pro sebe a když chci zaplatit roční čtenářský poplatek, zadrží mi ruku s tím, že se pokusí zajistit, abych letos nemusela...
Tentokrát vycházím s úsměvem od ucha k uchu já. Konečně mám pocit, že mě někdo docenil jako člověka - svižného, rozhodného. Srdíčko plesá.
Volám to manželovi, nevěřícně se směje. "Ty knihovnice jsou fakt diagnóza! Znám to - když jsme řekl známé, že má povolání typické pro workoholiky, nepromluvila se mnou dva roky!"
Volám to mamce: "Máš sedět doma s děckama a nikde nespózet!"

Njn, rodina si mě neváží a jinde mě mají pomalu za hrdinku! :-) Po 36 letech je to mizerná bilance, ale chci věřit, že jde o začátek nové cesty! :-)

Další články


Kam dál

Reklama