Školní ztráty (bez nálezů :-)

5. října 2017 v 17:37 | Kosma
Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jaktože má Kamilka doma tvoji učebnici čtení? A ty píšeš do její? Vždyť spolu ani nesedíte! To jste si vyměnily kde, v družině?
Udivený pohled trnkových očí, orámovaných povytaženým obočím. A velmi důrazná odpověď: "Mamko, to není možný!"

Prosím tě, kde má Sisa ty boty na venkovní tělocvik? Doma je nemáme, prohledala jsem všechno! Nevozíš je náhodou v autě? A ve družině už ses na ně ptal?
"Jaký boty? Ty červený, co jsi měla přichystaný na tělocvik do tělocvičny, tak ty nemáme! Nevím kde jsou."
"Tak my už postrádáme vícero bot, jo?" Jsem utahaná a cítím, jak mi z rozčílení začíná tikat pravé oko. "Se divím, že holka má ještě v čem chodit! Hledám ty na venkovní tělocvik, co jsme si brávali ze školy na víkendy. Momentálně má teda jen ty růžový páskový, který má podle babičky o 3 cm větší, jo? Dneska prý v nich v družině simulovala vymknutej kotník! Ale nový ji teda nekoupím, tímto tempem budou pryč za týden!"

"Kde máš prosím tě tu zdravou láhev se sovičkama?"
Neví. A neví ani, kdy viděla naposledy. Druhý den si jí všimnu na školní recepci. Leží tam prý už několik dní...

"Hele, nevíš, kde má malá učebnici do hudebky? Takovou tu s notama??" A zase už postrádám ten družinovej sešit, snad ho nechala ve škole!"

Ano, postrádáme totiž zásadně my rodiče, dcera nepostrádá vůbec nic, ta je v naprostém klidu!
Toť bilance za září - slušné, což?

Ale máme vůli všechny ty školní problémky přežít. Holt je holka po nás, no! Oba roztržití, nepořádní a s děravou pamětí.

Je to hnusný, ale někdy mám pocit, že by i moje dítě uživilo nějakýho toho asistenta! :-)
 

Jídlo jako od babičky?!

1. října 2017 v 14:17 | Kosma |  společnost
Je páteční večer po Václavovi. Stojím s plným košíkem u kasy v Tescu a budu stát ještě dloho - že bylo včera zavřeno je hodně znát, ti, co se zapomněli předzásobit, asi vytřískali železné zásoby, říkám si pobaveně, protože v oddělení s vejci se netřepe už ani jedno - klecová, halová, volný výběh, bio - všechno je pryč. Ráno jsem viděla na FB rvačku o akční máslo v uherskohradišťském Albertu, ta tady naštěstí nehrozí - v akci není nic.

"Představ si, že ten můj nechce, abych vařila sáčkovou rýžu! Že prý se tam vyvaří ten igelit a všechny jedy z něho sníme!"
"Já taky dělám jedině sáčkovou: jak su sama, sáček mám na dvakrát. Jinak bych ani nevěděla, kolik toho uvařit, aby to nebylo moc!"
"A tak jakou mám vařit, když ne sáčkovou, tu kilovou? Ta přece není vůbec dobrá, a taky ju neumím uvařit, aby jí nebylo moc!"

Nevěřícně poslouchám rozhovor dvou šedovlasých sedmdesátnic ve froně před sebou. Cože?! Rýži miluji - basmati, jasmínovou, perboiled. V podstatě jediná, která je podle mě naprosto nedobrá je sáčková! Mrknu na pult před sebou a vidím, že každá nakoupila jen rohlíky a štangli Babišovy Kostelecké Vysočiny. No jo, říkám si v duchu: tyhle paní učila vařit ještě Vitana! A dnes jsou ve věku babiček, kdy by měly oslňovat svým rokama praxe vytuněným kuchařským uměním a ony frčí na rýži ze sáčku, protože tu sypanou neumí uvařit!

Když jsem byla dítě já, bylo "jídlo jako od babičky" pojmem a každý věděl, co přesně to znamená. Babičky vařily, narozdíl od tehdejších maminek, ještě "postaru", poctivě, nepoužívaly polotovary a bujónová kostka nebo polívka ze sáčku jim nesměly do kuchyně! No a dnes jsou ve věku babiček tehdejší maminky, odchované trendem, který kázal trávit v kuchyni co nejméně času. Jinak to ani nešlo, že - každý neměl auto, nákupy se tahaly v ruce, denodenně klasická všední hoňka: práce - škola - školka a volný čas se trávil ve frontách na nedostatkové zboží. Moje děti mají z tété generace obě babičky, a tak dobře vím, o čem mluvím, i když samozřejmě nechci tvrdit, že všechny jsou takové. A aby bylo jasno, už vůbec jim to nemám za zlé! Vychovala je prostě jiná doba.

Možná je to jen logickou reakcí na předchozí trend, ale dnešní mámy se zase vracejí ke kuchyni svých babiček: oprašují prvorepublikové recepty, dělají vše poctivě a neváhají investovat do kvalitních surovin, však oblečení může mít dítě z druhé ruky, ne? Neslyší na Masox, vyhýbají se palmovému oleji a glukózo - fruktózový sirup je pro ně něco jako sprosté slovo! :-) Pouští se do domácích šťáv, žervé, ba i stloukají vlastní máslo! Vždyť většina úspěšných foodblogerek a autorek kuchařek je mého věku!

To se jim to vaří, říkáte si možná - mají myčky na nádobí a spousty jiných kuchyňských pomocníků, o kterých se předchozí generaci mohlo jen zdát! Souhlasím, a taky netvrdím, že mezi mými vrstevnicemi není hromada těch, co považují za nejlepší dětskou sváču éčky napěchovaného Brumíka!

Už sedím v autobuse se dvěmi taškami nákupu a jedu domů. V tom klepne jedna paní druhé na rameno:
"Prosím vás paní, když nemám čas a potřebuju přijít domů a rovnou smažit řízky, můžu si je obalit ráno a obalené nechat v ledničce ty tři hodinky, nestane se tomu nic? Víte, zeťák to má rád čerstvě nasmažený, tak to přece nebudu smažit ráno, to už pak není ohřívaný vono, že jo?
Prohlížím si nenápadně tazatelku a říkám si, co by se tak těm řízkům za 3 h v lednici mělo stát? Doma jsme to dělali běžně, když měla přijít návštěva.

"Mám problémy s tchýní, je to sice hodná ženská, ale furt těm děckám nutí nějaký sledkosti! Oni si v klidu hrají a ona je z toho vytrhne a donese každýmu Kindervajíčko! Naprosto bez důvodu, není to za odměnu, není to, aby někdo přestal plakat!"

"Mami, nedávej těm holkám furt ty bonbony, sisinky, a tak. Budeš s nima chodit na zubní, až jim zkazíš zuby! A když už, tak jim upeč třeba buchtu, ale necpi je furt tou chemií, vždyť se někdy podívej na složení těch svých pochutinek! Samej cukr je to v tom lepším případě!"
"Ale prosím tě, ty naděláš, dneska to vy mladí moc řešíte! Vám jsem to dávala taky a jak jste vyrostli!"
"Jo, ale nám jsi to dávala jednou za čas za odměnu, děcka tím cpeš úplně bezdůvodně, pochop už jednou, že jim tím neprospíváš, že to není pro jejich dobro! Kdybys raději ten čas, který trávíš sháněním kupovaných trvanivých pochutin po Kauflandech využila třeba k upečení domácích perníků nebo udělala tvarohový knedle s mákem! Určitě bys ještě ušetřila!"
"To si jim dělé sama a neraď mně!"

A jaký je smysl dnešního blogu? Pozastavení nad tím, jak se význam rčení "jako od babičky" změnil za jedinou generaci a určitě se to zase otočí, protože naše děti budou vůči svým matkám určitě taky v opozici. A třeba budou nostalgicky vzpomínat na svoje moudré báby, co se s tím vařením nepáraly a nedělaly z toho vědu! :-) Protože to, co přijde temné jedné generaci, může být pro tu následující už zase moderní a trendy!



Inkludovaná realita

28. září 2017 v 22:30 | Kosma |  společnost
O inkluzi jsem toho předem moc nevěděla a načteno nemám ani dnes, jsem v jednom kole. Popravdě mi ta myšlenka, zkusit začlenit autistické a jiné děti s poruchou do normálních tříd byla i sympatická - rodiče zdravých dětí by přece měli být vděční za to, že to nepotkalo je a těm méně šťastným alespoň pomáhat.

"Co ten Matýsek, co s váma chodí do školy jen někdy?"
"Zlobí, mamko. Křičí a klepe se. Vlastně pořád. Já za ním nechodím, proto o něm jinak skoro nic nevím. Jak začne křičet, utíkám pryč. On neumí mluvit. Víš, má tu nemoc, co měl Šimonek ve školce. Bojím se ho."

O tom, že budeme mít ve třídě dítě s autismem jsme nevěděli, což považuji za nefér jednání - v době, kdy si člověk může základní školu vybrat. Vedení místní ZŠ si zcela určitě bylo vědomo, že tato informace by znamenala úbytek dětí ve třídě, což je u nás nežádoucí.

První školní den byly na programu třídní schůzky, hned po uvítání dětí a jejich odeslání do družiny. Mezi rodiči jsem zaznamenala sedět muže, který mi tam prostě nějak neseděl. Pobaveně jsem si říkala, že se mezi rodiči vyjímá jako nějaký pedofil. Záhy se nám představil jako člověk z Masarykovy univerzity, co má na starost chlapce, který bude chodit s našimi dětmi do třídy. Chlapce s autismem. Přišel v zastoupení rodičů, kteří prý neměli dost síly přijít sami - doslova uvedl, že maminka by se určitě rozplakala, a to nechtěla. Bylo mi to líto - bývala bych osobní promluvu rodičů uvítala. Takhle jsem měla pocit, že nás dopředu ocejchovali jako lidi, so s tím nebudou souhlasit. Přece, když už mám to dítě s autismem, vydržela jsem už hodně a pár rodičů mě snad nerozhází, ne? "Pán v zastoupení" jim záhy ještě udělal medvědí službu, když se rozhovořil o tom, jak tyto děti nesnáší velké štěkající psy, a že sousedi chlapce takového mají a on že jim už dávno radil ho otrávit. Ale rodiče chlapce jsou prý příliš slušní lidé!
Zírali jsme na pana magistra nevěřícně a zvažovali, zda to je či není nějaký zvláštní humor. Bydlíme skoro na dědině, psa tu má kdekdo...

"Co říkáš na tu inkluzi? Mně teda přišlo hloupý, že nepřišli sami rodiče upřímně k nám promluvit a místo toho poslali takovýho divnýho pána!"
"Ten byl! Měl si nás získat a on nám povídá, že by sousedům otrávil psa! Ten pes přece za to nemůže, ne? To jako, když máš vedle kluka s poruchou, nesmíš mít na své zahradě ani psa, jo? Ty seš ten, kdo se má přizpůsobit?"

"Hele a vy nemáte ve škole nikoho s asistentem?"
"Ne, Anička je na výběrové škole, dělala přijímačky. No a oni je sestaví tak, aby se tam nedostal nikdo, kdo neprošel školkou. Tak vyloučí romský děti a asi i tydle. Dala jsem ju tam proto schválně, sama jsem chodila na sídlištní školu nevalné úrovně a ona by to měla u nás na sídlišti fakt těžký!"
"Takže inkluze se týká jen běžných základek, tam se mají děti vychovávat k soucitu, kdežto "výběrové" děti nemají být rušeny?"
"Nevím, ale každopádně na jiných než státních školách se s nima nesetkáš!"

"Holka měla ve třídě hned tři děti s asistentem, bylo to hrozný. V hodinách chodili po třídě mezi lavicema a znáš dnešní děcka - i tak mají problém udržet pozornost, né to pak, když se jim někdo producíruje po třídě! A víš, co jim řekla školní psycholožka? Že si jich nemají v hodinách všímat a o přestávkách že se s nima mají kamarádit! Chápeš to? Osmiletýmu děcku budě někdo nakazovat, s kým se má kamarádit! Furt jsme byli ve škole a stěžovali si, fakt to nešlo! Na asistenta byli drzí, chovali se k němu jako ke sluhovi, každej tam vydržel maximálně čtvrt roku!"

"Takže myslíš, že pro zdravé děti to není žádný přínos?"
"Ne, spíš mám pocit, že se na nich dělají pokusy! Navíc to v nich žádný soucit fakt nevyvolává, spíš je to vede k tomu, když se pak v životě potkají s někým dalším postiženým, že si řeknou, má přece asistenta! A nebudou mít chuť mu nějak pomáhat!"

"Hele, mně je líto toho kluka, ten je tam vyloženě ve stresu, když se furt třepe! A co ty děcka, když se na to mají koukat? Vždyť ty jsou ve stresu taky! A je tam učitelka s asistentkou a ani jedna těm děckám nevysvětlí, že to z Matýskovi strany není zlobení! Tak co chceš? A jak douho má tento pokus probíhat, jako to mají představu, že až do devítky?"

Když jsem byla malá, neznala jsem mnoho lidí s postižením: byli izolováni v ústavech a člověk se s nima moc nepotkal. Proto, když se změnil režim a oni postupně začali být mezi námi, jezdili MHD, potkávali jsme je v obchodech a na ulicích, měli jsme tendenci na ně zírat a rodiče nás napomínali a vysvětlovali. Zvláštní škola byla realitou, nad kterou se obyčejný člověk nepohoršoval. Nyní jsou tyto temné dny nenávratně pryč a my žijeme v nové, "světlé" současnosti: genetické i jiné vady se dají velice dobře prenatálně diagnostikovat, takže je redukujeme už na vstupu. A tu menšinu nestoprocentních jedinců, která přijde na svět, se snažíme "začlenit" státním diktátem, hlava nehlava. Z extrému do extrému, říká mi můj selský rozum. Však posuďta sami!

Další články


Kam dál

Reklama