Knihovnice jsou fajn baby! :-)

6. února 2017 v 21:20 | Kosma |  moje Brno
Na prohlídku Schrattenbachova paláce, ústředí brněnské Knihovny Jiřího Mahena, se mi fakt nechce. Mrzne až praští a po práci znovu vyjíždět z vyhřátého domova? Pro jistotu volám na informační služby, abych se tam netáhla zbytečně. Paní napřed o akci nic neví, po chvilce šramocení mě nejistě ujistí, že by se snad konat měla.

Na místo dorazím s čerstvě nabitým mobilem - foťákem a nechám se unášet výkladem. Následuje prohlídka areálu. Ve výtahu pro devět lidí se nás tísní osm. "Aby se to s náma neutrhlo!", žertuje kdosi. Výtah cukne dolů a stojí. Nevěřícně na sebe koukáme. Někteří mají ještě zimní bundy, obličeje se lesknou potem už teď. Duchapřítomně vytáhnu mobil-foťák a volám podle pokynů ve výtahu servis. Paní je popisem naší situace vyděšená. Neví, kde je knihovna, skoro pochybuju, že ví, kde je Brno. Osmělím se zeptat, na kdy naši záchranu vidí. Prý za třičtvrtě hodiny nejdřív. Zatrnulo mi - takže v reálu za hoďku a půl? Na pokyn vedoucí exkurze volám ještě do knihovny, zda se nás nepokusí nějak zachránit.

Pasažéři řeší, jak dlouho nám ve stísněném prostoru s dvaceti cenťáky nad hlavou může vydržet kyslík. Znovu žhavím linku, manžel musí vědět, kde jsem! Starostlivě se dívám po skupině. Samí senioři, jeden pán středních let - infarktový typ a já. Kdyby se někomu něco, tak se k němu ani nedostaneme, jsme tu jak sardinky! Čas se vleče a vzduch je čím dál teplejší. Je možný, že jsme tu teprve patnáct minut?!

Stupňující se rány na dveře. Najednou kov povolí a knihovnice jednomu po druhém pomáhají seskočit. Chladným vzduchem se až zalknu. Obratem volám na servis, že už nemusí. Paní spadl kámen, že jsem to slyšela až v Brně. Ochotně slibuje, že ráno dojdou poškozený výtah opravit. Zbytek prohlídky se nese ve vzrušeném dojmu. Když nás chce vzít paní na závěr ještě do sklepa, nevěřícně odmítneme. Při loučení mi poděkuje a slíbí "upomínkový předmět". Rty mi zvlní pobavený úsměv: výraz mi připomněl konec osmdesátek. S díky odmítnu, jsem ráda, že se nikomu nic nestalo! Vždyť takhle by se přece zachoval každý!

Cestou domů si říkám, jak je všechno relativní. Jak se mi do knihovny nechtělo, jak jsem byla utahaná, měla blbou náladu. Teď jsem plná energie a vážím si i mrazivého vzduchu!

Týden na to jdu na místní pobočku, potřebuju si půjčit nějakou studijní literaturu. Vítá mě úsměv od ucha k uchu: "Tak Vy jste je prý zachránila ve výtahu!"
"Vy už to víte?!", no jo vlastně - paní se mě ptala, zda jsem "jejich čtenářka", tak jsem uvedla pobočku, jméno si asi zapamatovala z telefonování...
"No hned mi to volali! Prý Vám fakt něco chystají!"
"Upomínkový předmět, ale odmítla jsem ho!"

Dostávám navíc "podpultovku" Moderní Brno, kterou měla paní odloženou pro sebe a když chci zaplatit roční čtenářský poplatek, zadrží mi ruku s tím, že se pokusí zajistit, abych letos nemusela...
Tentokrát vycházím s úsměvem od ucha k uchu já. Konečně mám pocit, že mě někdo docenil jako člověka - svižného, rozhodného. Srdíčko plesá.
Volám to manželovi, nevěřícně se směje. "Ty knihovnice jsou fakt diagnóza! Znám to - když jsme řekl známé, že má povolání typické pro workoholiky, nepromluvila se mnou dva roky!"
Volám to mamce: "Máš sedět doma s děckama a nikde nespózet!"

Njn, rodina si mě neváží a jinde mě mají pomalu za hrdinku! :-) Po 36 letech je to mizerná bilance, ale chci věřit, že jde o začátek nové cesty! :-)
 

Masaryk a pravda

5. února 2017 v 15:43 | Kosma |  K historii a genealogii
Možná jste celou kauzu taky zaznamenali. Před pár lety napsal jistý David Glockner (pseudonym) knihu Císařův prezident, ve které přichází s objevnou myšlenkou, že otcem prezidenta Zakladatele byl sám císař, František Josef I. Celou hypotézu staví na nějaké poznámce v císařově deníku, kde je údajně uvedeno na konci roku 1849 "Kropaczek erl.", čili Kropaczek erledigt - Kropáčková vyřízeno.

Otcovství negramotného slovenského kočího Masarika, o 10 let mladšího než Masarykova matka, se prý zpochybňovalo už za první republiky. Tomáš se narodil necelých sedm měsíců po svatbě, navíc mezi rodiči byl kromě věkového i slušný sociální a společenský rozdíl. Dlouho se tvrdilo, že biologickým otcem Masaryka byl Nathan Redlich, hodonínský židovský podnikatel, v jehož domě slečna Kropáčková působila před svatbou jako panská kuchařka. Dokonce jsem se dočetla, že prý na hodonínsku měli už tehdá "jasno", a když tam prezident přijel coby oficiální návštěva, mělo se prý podle pamětníků ozvat z davu "Celej Redlich!". Čert ví - dneska!

Možné senzace se chytili jistý dokumentarista s genetikem, posbírali masarykovskou DNA a jali se záhadě pomocí moderních metod přijít na kloub. Já jsem celkem fanda pravdy, navíc amatérský genealog, do matrik své rodiny jsem se nebála podívat, bez ohledu na výsledek. Takže jsem se těšila jak to dopadne a nenapadlo mě, že poznání pravdy, když už dnes máme ty možnosti, bude někomu vadit...

A ono přece - do procesu se vložila prezidentova pravnučka, jistá paní Charlotte Kotíková, občanka USA, která naznala (zdroj Lidovky), že zkoumání DNA je neuctivé k Masarykovi i samotnému českému národu - a rozjetou akci stopla. Jako přímý potomek dotyčných na to má právo. Organizátoři se prý ale nevzdávají, s pravnučkou se chtějí sejít, s tím, že by výsledek rozboru poskytli jen jí - ať se sama rozhodne, jak s ním naložit.

Přemýšlím, o co paní ve skutečnosti jde, buďto:

1. Celá hypotéza s Franzem Josefem I. jí přijde přitažená za vlasy a opravdu nedůstojná. Mně teda taky: zvlášť, když čtu, jak se prezident císaři podobal! Jo, podobal - snažil se podobat! Hledal si prostě image, a ta byla mocnářstvím hodně inspirovaná, to vidí i slepý! Nosil "uniformy", v pokročilém věku začal jezdit na koni, už za svého života připustil, aby se mu vztyčovaly sochy...Na druhé straně: Masaryk má na podobence z mládí tmavé vlasy, tmavé oči. Císař měl podle podobenek z mladších let oči modré a vlasy světlé, podobu v držení těla nebo v rysech obličeje nevidím žádnou. V podstatě se ten vzhled porovnává až na stáří, dva bělovlasí kmeti s plnovousem...

2. Paní Kotíková pravdu zná - ví, kdo je skutečný pradědečkův otec a nechce to zveřejnit. Tedy nechce oficiálně vyvrátit, že Masaryk není Masarik (otec se tak původně psal). Možná má pocit, že by to poškodilo obraz, až "kult" jejího předka. Prezidentova maminka pocházela z německého prostředí Hustopečí u Brna, česky prý neuměla, v matrice zapsaný otec byl Slovák. Kdyby se zjistilo, že to byl třeba taky Němec, pak by mohlo být něco pravdy i na onom skandálním nápise, který se ocitl v době hilsneriády na kterési univerzitní školní tabuli, totiž "že by se na něm české krve ani Žid Hilsner nedořezal". Otázku prazidentova částečného židovského původu nechám stranou úplně.
Ostatně, když jsem viděla v televizní reportáži potomka jednoho z Masarykových mladších bratří, bodrého laskavého hřmotného Slováka, ochotně poskytujícího svoji DNA ve jménu pravdy, měla jsem sama intuitivní pocit, že tu něco úplně nehraje...

Moje babička, prostá venkovská žena (ročník 1916), která nikdy nečítala noviny po kavárnách a většina novinek ze světa se k ní v mládí dostala až řádně přibarvena ústním podáním, vzpomínala vždy s nostalgií a úctou na "Tatíčka Masaryka", ačkoliv ve skutečnosti o něm a jeho činech věděla pramálo.
Moje máma, zocelený poválečný ročník a milovnice konspiračních teorií, zase vždycky významně dodávala, že "svět chce být přece klamán".

Čert ví. Kosma si myslí, že bychom měli chtít znát pravdu tam, kde to lze.

Proto mě třeba dost hněte přístup tvůrců seriálu Bohéma, z prostředí filmových ateliérů na Barrandově v těžké době protektorátní a poválečné, právě běžícího v premiéře na ČT. Není to dokument, tak si pustíme fantazii na špacír, překroutíme fakta, švihneme tam projev, který četl někdo jiný, dítě, které se nenarodilo a nezemřelo, ať je to šťavnatější! Že v tom použijeme jména i tváře reálných lidí, herců, filmařů, a že je tak vědomě či nevědomě můžeme poškodit, protože většina diváků si ta fakta prostě nedohledá, a když to jednou dávali v telce, tak je to pravda! Kosma si myslí, že popustit uzdu fantazii můžeme v románech z doby středověké, kde už fakt nikdo detaily nezná nebo v žánru fantasy. Rozhodně ne tam, kde víme nebo si snadno dohledáme.

A k té neuctivosti? Opět zůstaneme u Bohémy. Opravdu neuctivé k paní Janě Štěpánkové, herečce v seniorském věku, mi přijde ztvárnění její matky Eleny Hálkové - Štěpánkové, kterou hraje Lenka Vlasáková. Ať už byla paní Hálková jakákoliv, když ji vídím na obrazovce "válet se každý týden s někým jiným, za zády svého muže", je mi její dcery líto. Ano, tohle je neuctivost, jak ji vidím já.

Moje první hovorové hodiny

24. ledna 2017 v 18:28 | Kosma |  těhotenství a mateřství
Nejsme ty typy rodičů, co se chodí pořád ptát učitelů na svoje děti. Asi proto, že kdo se moc ptá, moc se dozví...
Co doma máme, víme, a tak jsem se šla vlastně zeptat na předškolačku Sisi úplně poprvé - když teda nepočítám pár rozhovorů ohledně jídla, zejména zde na blogu již provařených pomazánek! :-)

Schůzku, která měla trvat podle informačního lístečku 10 - 15 minut jsem si domluvila na pátek, hned po skončení provozu školky, abych to spojila s vyzvednutím dětí. Hodila jsem na sebe něco mejkapu a příčísla si vlasy, ať jsem na úrovni a nedělám dětem ostudu. Věděla jsem, že mě čeká o více jak 10 let mladší paní učitelka (děti umí její věk ukázat na prstech :-), drobná blondýnka s rovnátky. Cítila jsem trochu rozechvění, bo jsem vůbec nevěděla, co mám od takových hovorových hodin čekat.

Paní učitelka už na mě měla připravenou složku, a poté, co jsme usedly na dětských minižidličkách s překvapivě slušnou nosností, rozložila přede mě dceřiny výkresy s pečlivě zaznamenanými daty.
"Vidíte?", podívala se na mě významně. "Tohle" bylo období, kdy už jsem Vás chtěla volat do školky, to bylo zralé na psychologickou poradnu: začala kreslit postavy bez hlav!"
Koukám se na několik pečlivě vybarvených obrázků, začínajících krkem. A je mi úzko - hned jsem si vzpomněla na toho chudáka, co byl kvůli dětské kresbě své dcery obviněn ze zneužívání a nakonec se oběsil...
"A co to znamená?!"
"To přesně nevím, ale určitě je to nějaký problém! Naštěstí to asi za měsíc ustalo."
Vím, co je strašákem mojí holčičky. Enuresis nocturna, noční pomočování - už zkoušíme všechno možné, jsme zralí na léčbu. Malá nemůže na školku v přírodě, na taneční soustředění. Bereme to s pokorou a holčičku za to nijak netrestáme, ale problém to pro ni je - a velký. Vždyť mi sama řekla před Vánocemi, že by si ze všeho nejvíc přála, aby už se přestala počurávat. Mrknu na data na výkresech - konec listopadu...
Vysvětlím to paní učitelce a vypadá to, že jsme první problém smetly ze stolu.

A už je přede mnou nová várka výkresů: všude samá ženská prsa a na nich bradavky. Začínám rudnout.
"To ona pořád maluje, nahé postavy. A když se jí zeptám, co to je, tvrdí, že balónky!"
Obě koukáme na prsa a shodneme se, že to balónky nejsou. Pružně vytahuju další vysvětlení.
"To víte, dneska se všude kojí, kamarádka kojila, teta má miminko, sama si pamatuje, jak jsem kojila její ségru! Doteď, když si holky hrají s panenkama, přikládají si je k prsu, to je dneska taková doba - ale vysvětlím jí to, nebojte!"

Sisi je bohužel zdatný kreslič, a tak mám hned před sebou další várku: "Tady ten člověk kadí, vidíte?"
"No jo, to je ten jejich kanálnický humor! To nevíte? Ty děcka se furt baví o bobcích a spol, vysvětlujeme jim to, ale mají to tady ze školky!", rýpnu si už taky trošku jedovatě. Šmárjá panno, že jsem sem lezla!
Nakonec ještě série maminek a tatínků, hýřících všemi barvami.
"Ona vás strašně ráda maluje!" Přede mnou leží obrázek s popisem "tatínek". Má velký nos a brunátný obličej - naštěstí to zřejmě nic neznamená! :-)

"Vaše dcera se hodně kamarádí s Klárkou, jestli víte?
"Vím, jsou to nejlepší kamarádky!"
"No, jenže Klárka ji navádí!", zazní naproti mě nekompromisně.
"Navádí?!"
"Ano, třeba Klárku napadne, že utečou ze školky. Víte, ona je taková docela drzá - však její maminku už mám pozvanou! No a chápete - dvě předškolačky by byly fakt schopné utýct, a co my pak? Ale musím říct, že je to jednoznačně vždy z Klářiny hlavy. Ona jak je tu letos nová, tak k Vašim holkám stašně přilnula. Ale je taková hodně dominantní a Sisi se s ní veze. Ona je až zlá - třeba řekne, že až bude jejímu bratříčkovi 11 let, zbije ho!", vypočítává paní učitelka významně.
"Tak to je normální, ne - že na sebe sourozenci žárlí, u nás to je taky furt! Ale máte pravdu, vysvětlím jí, ať používá svůj rozum a nenechá se manipulovat. Tohle jsem fakt netušila!"

Další sdělení mě poněkud uklidní. Sisi je naprosto zralá do školy (aby taky ne, podle mě je vyspělá až moc - vypadá už teď na sedm a pořád sní o tom, jak se bude vdávat a vymýšlí, jak se bude jmenovat jejích pět dětí! :-), šikovná výtvarně i pohybově (aby taky ne, když ji od tří let vrážíme do tanečních kroužků! :-), pěkně zpívá, a kdyby tak ještě rychleji jedla...

"No to ona je louda, však víte, jak se tu vždycky dlouho převlíkáme! Je celkem líná a vůbec - nejraději by se vrátila zpět do bříška, aby nemusela chodit do školky.", upozorňuju nenápadně na dceřinu svéráznou formulaci, aby její rozbor nebyl předmětem případné další schůzky.

Paní učitelce se vůbec líná nezdá a ještě zdůrazňuje, že je malá slušně vychovaná.

"No moc nezdraví, musí se jí to připomínat. Vůbec ty děti dneska nezdraví, ani vás tady, to už není dneska v módě? Kolikrát potkám rodiče s dítětem, ti mě pozdraví, protože my jsme ještě ta vycepovaná generace a děcko mlčí a oni mu nic neřeknou. Na tom už se dneska jako netrvá?"

"No problém to trochu je. Já jsem si říkala, že bysme mohli zavést podávání ruky na pozdrav, ale už je asi pozdě."

Loučíme se. Musím jí na konci roku donýst bombošku nebo raději kapku něčeho ostřejšího. Vůbec to s těma děckama nemá lehký!

Rozpustilá Sisina nás už nějaký čas vyrušovala, no jo - nakonec se ta avizovaná čtvrthodinka protáhla pomalu na třičtvrtě! Venku malou drbnu pod žebra: "Jaktože prosím tě nekreslíš postavám hlavy, ty trubko?"
"Já jsem to nestihla."
"Vždyť to nebylo jen jednou, paní učitelka mi ukazovala takových výkresů víc!"
"Já jsem zapomněla."
"Prosím tě, jak - nestihla, zapomněla? Hlavně že oblečení jsi stihla vymalovat!", kroutím hlavou!

Protože mám z těch informací hlavu jako kolo od vozu, už cestou žhavím mobil a sdílím novinky s babičkou a tatínkem.
"Prosím tě, každý má dneska semestr psychologie a člověka by dostal do neštěstí!", nedá se vyvést z míry pobavený tatínek.
"Řekni jí, že kreslit se vždy začíná od hlavy a s Klárou jí zakaž kamarádit!", má hned jako obvykle jasno babička.

A závěr? Zajít před zápisem za paní učitelkou byl určitě dobrý krok. Ukázal mi moji malou z jiného pohledu. Na druhé straně - já všechno beru selským rozumem a ten mi velí věci typu dětské výkresy nepřeceňovat. Malá má bujnou fantazii, a kdybych brala vážně všechny její "vzpomínky z bříška", mohly bysme sedět u psychologa od rána do večera. A není sama - sousedka má zase coby jedináček tlupu imaginárních kamarádek, se kterýma doma mluví a hraje společenské hry...

Vzpomínám si na spolužáka ze základky, kterého právě matka i s mladším bratrem imrvére tahala na radu pedagogických pracovníků po psychologických poradnách.
"Ta z těch dětí jednou ty cvoky sama udělá", prorokovala tehdy moje máma. Vzpomenu si na to vždycky, když vidím, že se někdo na svého jedináčka až moc zaměřuje a až moc všechno řeší. Vždyť právě tohle může dítě dusit a být tím chybným krokem, strhávajícím za sebou lavinu důsledků.

A vůbec: jestliže je Sisina slušně vychovaná, ať si kreslí, co chce! :-)

Další články


Kam dál

Reklama