O posledních věcech pragmaticky

8. dubna 2018 v 18:37 | Kosma |  zamyšlení - většinou na téma týdne
"Už mám vybrané místo na Ústředním hřbitově, je to v klidu a tichu, u zdi a v korunách stromů tam zpívají ptáci. Víte, ten můj kabinet, to je taková umrlčí komora, vždycky sem dávali nejstarší učitele, je to takový předstupeň a je to tu i cítit ve vzduchu!"
"Jejda, to si nesmíte tak brát!"

Z kamarádčina statusu na FB: "Absolvovala jsem tradiční hovor s přeživším rodičem ohledně jeho přání brzké smrti (ani po dvaceti letech průprav v této konverzaci nikterak nevynikám). Taky se u vás doma předháněli, kdo chce dřív umřít a jak by to co nejelegantněji provedli?"

"Víš, my už s tetou máme koupený hrob, i pomník - představ si, dali jsme za něj 25 tisíc! Je to drahý, musím to tam chodit kontrolovat, aby nám to nějakej vandal nezničil! A máme tam předepsaný jméno rodiny. Platím za to 450 korun ročně, jsme důchodci, není to málo, tak jsem řekl synovi, ať už to hezky platí za nás!"

"Představ si, naše mamka, jak jí minulo těch pětasedmdesát, tak má takovou úchylku - jak to na ní přijde, vybírá si parte! Asi jak je bývalá učitelka, tak nechce, abysme jí, až to přijde, vybrali nějakou volovinu!"

"No naše babička, když umřela, tak měla všechno v cajku - otevřeli jsme šuple, tam bylo vybraný parte včetně fotky na pomník, hudba, kterou chce pustit na pohřbu, peníze nachystaný, prostě všechno - nic neponechala náhodě! Nevím, jestli proto, abysme s tím neměli prácu nebo prostě proto, že chtěla ovlivnit ještě alespoň pár dní po své smrti a na tom pohřbu že chtěla být tak nějak přítomná...No a co myslíš? Mamce je 65 a už taky relaxuje přebíráním motivů na parte!"

"Naše babička, ta je furt plná života! Zrovna říkala mamce: "Helenko, já ti musím přešít tu sukni po sobě, tu jsem si koupila, když mi bylo sedumasedmdesát, to víš, to jsem byla ještě děvče, teď už mi není!" "A ten její přítel má 90 roků, a taky se umírat nechystá!"

A na závěr na první pohled zcela nesouvisející vzkaz pro Jarka Nohavicu: poslochám Vás od 15 let a za tu dobu mi Vaše hudba dala tolik krásných chvil a vlila do žil tolik energie, že bych Vám odpustila mnohem víc, než nějaké členství v StB, ať už to s ním bylo jakkoliv!


 

Pár postřehů k cestování časem :-)

29. března 2018 v 8:07 | Kosma |  zamyšlení - většinou na téma týdne

Jako milovnice historie od dětství toužím "zaletět" si proti proudu času.

Popovídat si s dědečkem, kterého jsem nezažila a poptat se ho na obě války, který prožil.

Ochutnat atmosféru prvorepublikovýho Brna, kde každý rozuměl česky i německy a Židé byli rovnocennou součástí společnosti. Dát si poctivý šlehačkový zákusek a kávu, z okna kavárny pozorovat pouliční ruch.

Taky bych si ráda na Starým Brně odchytla pana Janáčka, abych mu vysvětlila, že ten nacionalismus je blbost, ať českej nebo německej, a že může být klidnej, bo jednou bude jeho hudba tak slavná, jak si zaslouží.

Samozřejmě jsou věci, na který zvědavá nejsem: nechtěla bych reálně vidět utrpení lidí v koncentrácích, ve válkách - toho mám dost z dokumentů. Ale docela by mě zajímaly myšlenkové pochody odsunutých Němců, prioritně mých vlastních příbuzných. Z doslechu to samozřejmě není ono.

Hrozně ráda bych pobyla v té neporušené přírodě, kde se dalo pít ze studánek. Chtěla bych vidět ta pole plná zelí nebo i bodláků, které pěstovalo celé Brněnsko pro textilky ve městě. Prostě cokoliv jinýho než řepku, úhor a solární panely. Chtěla bych vidět tu zemědělskou krajinu, kterou člověk láskyplně obdělával, vážil si černozemě a bohudík netušil, že na ní pár desítek let nato postaví průmyslovou zónu a supermarket.


Ale dost snů: můj muž, který si rozumí s fyzikou a matikou tvrdí, že to není možný. Ať se netěším, že se toho někdy dožiju! No veškerou naději mi nevzal - jak by taky mohl, když jsem se už dožila tolika věcí, o kterých by moji předkové bezpochyby přesvědčeně tvrdili, že možný nejsou. I ti se znalostí matiky a fyziky! :-)



V únoru jsem poprvé navštívila Rusko. Nejsilnější dojem na mě udělalo prvních pár desítek minut po přistání, kdy jsem měla intenzívní pocit "Déjà vu". Ty zelené uniformy letištních zaměstnanců jsem už přece někde viděla, a ty frčky na ramenách - no jo, takhle přece vypadali příslušníci VB! A podobnou "lišku" na hlavě nosila mamka ještě pár let po revoluci! A těch pravých kožichů všude kolem, naprosto proti současnému trendu! To do oblouku vytrhané klenuté obočí zcela mimo trend! Ty bílošedé paneláky, prosté pastelových barev. Ta úžasná pravá zima, bílý sníh i ve městech, obchody plné čalamád a potravin místní provenience, křupající čokoláda bez palmáče, šatnářky v zástěrách z umělých vláken a make-up z osmedesátek! Věřte mi nebo ne, měla jsem pocit, že jsem neproletěla jen nějakých 1500 km, já měla pocit, že jsem proletěla 30 let pozpátku! A že jsem zase zpátky v osmdesátkách, v bezpečí svého dětství. A věřte mi nebo ne - byl to překvapivě příjemný pocit!


A teď k tomu ale, co je tam vždycky! J Ačkoliv po cestování časem od dětství toužím stejně jako po křišťálové kouli, která by mi ukázala, co kdo kde zrovna dělá (její novodobou transformaci v podobě sociálních sítí samozřejmě kvituji s povděkem! :-), vidím tam i rizika. Jednak by člověk přišel o to vzrušující poznávání historie klasickou formou: studováním pramenů, matrik, zanikla by archeologie, protože proč se pinožit s vykopávkama, když se můžeme dojít zeptat! A jednak by měl člověk potřebu do té historie nějak zasahovat, radit jim, odtajňovat jim skryté. A protože mentalita lidí v různých dobách je různá, umím si představit, že bych hořela na hranici dřív, než bych pochopila, že je třeba se urychleně spakovat zpět do 21. století! :-)

Školní ztráty (bez nálezů :-)

5. října 2017 v 17:37 | Kosma
Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jaktože má Kamilka doma tvoji učebnici čtení? A ty píšeš do její? Vždyť spolu ani nesedíte! To jste si vyměnily kde, v družině?
Udivený pohled trnkových očí, orámovaných povytaženým obočím. A velmi důrazná odpověď: "Mamko, to není možný!"

Prosím tě, kde má Sisa ty boty na venkovní tělocvik? Doma je nemáme, prohledala jsem všechno! Nevozíš je náhodou v autě? A ve družině už ses na ně ptal?
"Jaký boty? Ty červený, co jsi měla přichystaný na tělocvik do tělocvičny, tak ty nemáme! Nevím kde jsou."
"Tak my už postrádáme vícero bot, jo?" Jsem utahaná a cítím, jak mi z rozčílení začíná tikat pravé oko. "Se divím, že holka má ještě v čem chodit! Hledám ty na venkovní tělocvik, co jsme si brávali ze školy na víkendy. Momentálně má teda jen ty růžový páskový, který má podle babičky o 3 cm větší, jo? Dneska prý v nich v družině simulovala vymknutej kotník! Ale nový ji teda nekoupím, tímto tempem budou pryč za týden!"

"Kde máš prosím tě tu zdravou láhev se sovičkama?"
Neví. A neví ani, kdy viděla naposledy. Druhý den si jí všimnu na školní recepci. Leží tam prý už několik dní...

"Hele, nevíš, kde má malá učebnici do hudebky? Takovou tu s notama??" A zase už postrádám ten družinovej sešit, snad ho nechala ve škole!"

Ano, postrádáme totiž zásadně my rodiče, dcera nepostrádá vůbec nic, ta je v naprostém klidu!
Toť bilance za září - slušné, což?

Ale máme vůli všechny ty školní problémky přežít. Holt je holka po nás, no! Oba roztržití, nepořádní a s děravou pamětí.

Je to hnusný, ale někdy mám pocit, že by i moje dítě uživilo nějakýho toho asistenta! :-)

Další články


Kam dál

Reklama