Manželské etudy šokují a přinášejí poučení

13. srpna 2010 v 18:35 | Ilka |  Recenze

V České televizi teď opět běží série časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové nazvaná Manželské etudy a Manželské etudy po 20 letech.

I když všední život je někdy nudný, a je to znát i v případě tohoto dokumentu, je na co se dívat. Všechny páry mají společné to, že se braly koncem roku 1980 nebo začátkem roku 1981 na Staroměstské radnici v Praze, kde je oddával zanícením komický "ouřada", který připomíná postavu z Vratných lahví. Jsou to vesměs typičtí představitelé mladých té doby - až na 1 případ se brát musí a těm nejstarším je jen mírně přes 20. Nemají kde bydlet, nemají peníze a čekají, že jim pomůžou rodiče a stát. Jejich názory a představy jsou pro dnešní adepty pro vstup do manželství (tedy lidi ke třicítce), samozřejmě úsměvné. 30 let, které s sebou přinesly hlubokosáhlé změny ve společnosti, je až trapně znát.
Pro tuto první část příběhů, která končí v roce 1987, je také charakteristická snaha "držet tvář". Hlavní představitelé i lidé kolem nich se snaží, přes všechny životní peripetie, působit šťastně, což se daří některým více, některým méně. Komicky působí odhodlaná (a křečovitá!) prohlášení jedné z babiček, která má v malém bytě nakvartýrovanou kromě vlastní rodiny i rodinu dcery s miminkem, neboť zeťák se "snaží" už 2. rokem dávat do pořádku byt po babičce (má na to samozřejmě málo času, bo je mu v té době 22 let a každý den má nějaký koníček...), že jsou všichni šťastní, atmosféra v bytě že je dobrá, mají se moc rádi...akorát pro to malé už by bylo lepší, kdyby mladí bydleli...
V kontrastu s 1. částí příběhu je část zachycující páry po dvaceti letech. Asi polovina se rozvedla, což znalce statistiky rozvodovosti nepřekvapí. A všichni už jaksi nemají sílu na přetvářku. Semlel je život, zrychlující se doba, stárnou; páry, které vydržely, prožívají zákonitou ponorku. Zajímavý je osud páru studentů architektury, který v první části vypadal nejnadějněji. Po dvaceti letech společného života působí všelijak, jenom ne šťastně. Mají 5 dětí, podnikají s nepříliš uspokojivým výsledkem, jsou uštvaní, nespokojení s tím, co jim roste z dětí. Na druhé straně překvapí poměrně úspěšné dráhy dvou mladých mužů, kteří v první sérii vypadali dost beznadějně - jeden je zapáleným podnikatelem v oblasti provozování kulečníkových heren a přitom se ještě pouští do kdečeho, co je s tím spojené. Druhý, který v první sérii nevyvolával příliš důvěry hřívou, lenonkami a posedlostí do elektro-kutilství, budí v druhé části dojem zajímavého a inteligentního člověka.
A co jsem si z šestice příběhů odnesla já? Poznání, že ti, kteří uměli být v životě šťastní jako mladí, umí být šťastní i za dvacet let. A že pracovitý člověk s aktivním přístupem k životu by si měl dát pozor hlavně na to, aby se tím životem nenechal uštvat!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama