Naděje pro obyčejný den

27. září 2010 v 1:01 | Ilona Protifka |  zamyšlení - většinou na téma týdne

Svět kolem mě je rychlejší než já - i když jsem mladá, často cítím, že mu nestačím, že to chce spoustu sil, vydržet na špici. A nejlíp nemít rodinu, domácnost, psa, koníčky...a ještě nebýt líný!
Možná je to tím, že mám nízký tlak a náběh na žaludeční vředy. Jsem prostě člověk s pomalejším životním tempem a už bych se s tím měla smířit! Proto je mi nejlíp, když se takhle - nejčastěji o víkendu - zpomalím do svého vlastního vnitřního tempa. To pak koukám z pohovky do zdi a přijde mi třeba naprosto geniální, jak měkce dopadá sluneční světlo na hrneček na poličce. Vydržím tak koukat dlouho, přitom jsem tak trochu jako v jiné, pomalejší, dimenzi (náhodný pozorovatel by asi řekl v limbu!) - prostě mezi spánkem a bděním. Je to strašně posilující, v těch chvílích cítím strašnou sílu a naději, že není tak zle a všechno dobře dopadne. Štěstí je velké slovo, ale já ho nejvíc cítím právě v těchto malých chvílích. Je to taková hřejivá psychoterapie (většinou musí alespoň trochu svítit sluníčko). Něco podobného zažívám ještě u moře, když se koukám po nekonečné hladině, nejlíp sama na pláži po sezóně...Ten pohled na vlnící se vodu má prý opravdu léčebné účinky - v dávných dobách se vyšinutí lidé posílali spolu s ošetřovateli lodí na širé moře a věřilo se, že jim to vrátí zdravý rozum.
Asi to bude i tím, že jsem se narodila ve špatné době! Jsem takový prvorepublikový typ, sluší mi elegantní oblečení té doby i účesy. Ke všemu jsem lékárnice a miluji filmy s meziválečnou atmosférou. Schází mi tep té doby bez mobilu, počítače, bez aut s maximální rychlostí nad 50 kilometrů za hodinu. Doby, kdy muž byl muž a žena byla žena, se všemi klady i zápory a k dnešní do extrému dotažené rovnoprávnosti pohlaví vedla ještě daleká cesta. Jak by se asi tihle lidé dívali na dnešní štvance, co se už ani v klidu nenajedí, nenajdou chvilku k zamyšlení nad vlastním životním směrem? Nejspíš by jsme vzbudili údiv a nechápavé vrtění těch hlav ve vkusných kloboucích.
Myslíte, že je naděje, že nás něco donutí zpomalit? Že se zase vrátí doba žehlení límečků, pečlivého čištění bot, nošení deštníků do opravy? Že budeme o nedělích jen tak korzovat, svátečně oblečeni? Že bude jídlo obřad a po něm další - šlofíček? Že do sebe nebudeme na ulicích žduchat a při jídle si sedneme?
Naděje přece umírá naposledy!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dailylifee dailylifee | Web | 27. září 2010 v 9:51 | Reagovat

Krásně napsané :-)! Myslím, že v něčem Tě i moc dobře chápu?! Taky občas koukám jen tak do prázdna... ale vidím v tom celý svět O:)! Nádherný pocit vedět, že některé okamžiky jsou jen naše. Nevím zrovna, jestli se vrátí "ta" doba?! Ale Ty se k ní přece vracet můžeš, když budeš potřebovat a hlavně, když budeš chtít. Jak se říká – nepřestávej věřit naději v lepší zítřky ;-)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama