Můj manuál k dospělosti :-)

7. listopadu 2010 v 22:17 | Ilona Protifka |  společnost

Jako děti jsme měly o dospělosti značně zkreslené představy. Myslely jsme si, jak se ti dospělí mají dobře, když si můžou všechno koupit, sami se rozhodují a nemusí se už učit. Těšily jsem se, až jednou sami dospějeme a slibovaly jsme si, že budeme ve všem lepší, než naši rodiče. Doufám, že nejsem jediná, kdo pocítil z reality rozčarování! :-)
Jsem dospělá, je to nezpochybnitelné. Za pár dní mi bude třicet, vystudovala jsem, mám práci a jsem vdaná. Splácím hypotéku a pravidelně se snažím pochytit večerní zprávy. Podle svých dětských představ bych se měla cítit jako úspěšná mladá žena a měla bych být šťastná. Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdyby člověku zůstalo jeho dětské vidění světa - tak jasné, nekomplikované a optimistické. Netvrdím, že jsem nešťastná, jen se usmívám tomu kompromisu, se kterým ta malá naivní holčička nepočítala. Chodím ráno na sedmou, plním povinnosti, stále mě napadá, co bych ještě měla dělat, abych odpovídala svým představám a byla se sebou spokojená. Už jsem pochopila, že učit se teprve začnu a neskončí to po celý život...
Abych teda jenom neděsila - dospělost je i zábavná! Člověk postupně získává nadhled, přestává ho rozhazovat, když si objeví pár šedivých vlasů a nestydí se už na bazénu za svou nedokonalou postavu. Má těžce vydobytou špetku sebevědomí, kterou si hýčká. Sama cítím, jak se s každou překonanou překážkou trošku měním, míra životního poznámí se mírně zvyšuje a ačkoliv tuším, že nikdy nedosáhnu jejího stropu, bývá to vzrušující a připomíná to orientační běh. Někdy je to ovšem i hodně bolestivé, cena některých poznání je enormně vysoká, je to však součást naší životní cesty, cesty, jejímž smyslem je podle mé dosavadní úrovně poznání umírání s vědomím, že ten život k něčemu byl a někam nás od těch naivních holčiček a chlapečků dovedl.
Rozhodně doporučuji, uchovat si v dospělosti co nejvíce svobody. Nenechat se spoutat materiálnem, megahypotékami a stylizací do životních rolí. Neděsit se, že nás kolegové nebo klienti uvidí, jak jíme na ulici, líbáme se v parku nebo máme v autobuse nohy pod bradou. Choďme na koncerty, za zábavou, nepřipravujme se sami o čas na to, co nás baví, o všechno se zajímejme. Tancujme i mimo obývák a zpívejme i mimo sprchu. Jen tak můžeme vytvořit pomyslný most mezi námi - dětmi a námi - dospělými.
Bylo by fiaskem dnešní společnosti, kdyby ty čím dál chytřejší a informovanější děti na základě toho, co vidí kolem sebe, nechtěly vyrůst a dospět. Kdyby se dobraly závěru, že dětství je nejkrásnější a dál už není o co stát...Tak to nedopusťme!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deadly Destiny Deadly Destiny | Web | 7. listopadu 2010 v 22:43 | Reagovat

Krásně napsané... Část té dětskosti snad v sobě budu mít navždy...Taky chci jednou na svém blogu mít "vystudovala jsem"...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama