Ztrácím stále - a myslela jsem si, že už není co...

7. března 2011 v 9:07 | Ilka |  zamyšlení - většinou na téma týdne

Iluze jsou to krásné, co patří k dětství a mládí. Způsobují, že se těšíme na něco dál...Ztratit iluze často bolí, na druhé straně žít bez zbytečných iluzí není od určitého věku zas až tak na škodu.
Když jsem byla malá, máma mi často říkala, že v životě udělala spoustu chyb, ale teď už ví "jak na to" a nedopustí, abych její chyby opakovala. Byl to super pocit - cítila jsem, že mám obrovské štěstí, že jsem se narodila právě jí! :-) Samozřejmě, že jsem kvanta jejích chyb bez zaváhání a přes varování zopakovala, neboť zkušenosti tohoto rázu jsou většinou naprosto nepřenosné, každý si musí prožít své, aby pochopil. A možná je to dobře.
Teď, na prahu třicítky mám často pocit, že už jsem dost sama sebou, dobře se znám a vím hodně i o životě. Přesto iluze stále ztrácím, v poslední době převážně sama o sobě... Už to ale není takový ten zdrcující pocit, často je to spíš úleva...Vím už třeba, že jsem dost sobecká, ale tak nějak zdravě - střední cestou. Myslím zkrátka na své dobro, protože kdo jiný to udělá líp? :-) Nedávno jsem se dočetla, že správnou cestou není být ani typ "rozdám se pro ostatní" ani "nikomu nic nedám", žádný z těchto extrémů nevede ke štěstí a vnitřní harmonii, což mě jen utvrdilo v tom, že můj "zdravě sobecký instinkt" je správný. Vypozorovala jsem taky, že ztráty iluzí bývají zvlášť bolestivé u "světců" typu "rozdám se pro ostatní", kteří obvykle oprávněně čekají vděk, kterého se jim od nás, nedokonalých lidí, často nedostane nebo dostane nedostatečně. Ze svého okolí vím, že to nesou těžko, hůř než mi otrlí; přesto si myslím, že právě oni potřebují deziluzi jako sůl. Protože žít aspoň trošku v realitě je dneska fakt potřeba! :-)
Spoustu iluzí (někdy všechny! :-) ztratí člověk během manželství, taky mám tu zkušenost! :-) S tím se ale tak nějak počítá, někdy je dokonce lepší přijít o růžové brýle dřív, než později s šokem a pláčem. U mě to bylo zatím (bohudík!) taky spíše úlevné - smířila jsem se s tím, že mám vedle sebe člověka s klady i zápory, výhodou je, že už je znám a počítám s nimi a nepokouším se ho předělat.
Celkem brzo jsem ztratila iluze typu "spořádaný občan", tedy lítat z práce do práce a danit, danit, danit! Nevěřím, že se o mě stát postará, když budu v nouzi a nevěřím, že se na stáří dočkám penze. Kladem je, že se tím pádem na stát nespoléhám, což mě však postupně vede k jisté soukromé sobeckosti typu "malá dom" a může přejít až do extrému "kdo nekrade, šidí vlastní rodinu" a tam už jsme bohužel byli a nikdy víc nechtěli být, že? Taková jedna dvacet let stará a hodně naivní iluze...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama