Moje morální kocovina

18. června 2013 v 22:31 | Kosma |  zamyšlení - většinou na téma týdne
Na téma kocovina se toho dá napsat hodně, já budu psát o té echt, alkoholové a dokonce o té svojí první, protože byla taková zásadní a na žádnou jinou si tolik nevzpomínám...
Alkohol se nemá míchat s nešťastnou láskou, to je jasná věc a teď už to vím taky. Tak tedy: v prváku na výšce jsem se zamilovala tak, jak se může zamilovat jen holka ze zdravky, co jí pustili z izolace: nešťastně a s plným nasazením. Navíc jsem byla ten typ, co si myslí, že když se bude dost snažit, tak dotyčného nakonec o své mimořádnosti přesvědčí. No, úplně blbá jsem byla a vydrželo mi to bohužel ještě pár let nato, než jsem pochopila, že svým urpuťáckým snažením a dobýváním tu lásku akorát pohřbím hned v zárodku.
Když už tohle "jednostranné kamarádství" trvalo druhým rokem, zamiloval se i dotyčný. Do jiné, samozřejmě. Nesla jsem to statečně a snažila se být nad věcí. Každá statečnost má však své meze a ty moje byly překonány na jedné kolejní bramborákové párty, které jsme se zúčastnili všichni tři. Abych podpořila svůj statečný nadhled, který podporu skutečně potřeboval, bo koukat se na namlouvání těch dvou v přímém přenosu bylo nervydrásající, nechala jsem se zlákat na panáka hruškovice. Bylo mi hned líp, a tak nezůstalo při jednom.
No, nametla jsem se strašně! I když jsem v té době byla na alkohol zvyklá, tvrdý mě položil snadno. Podrobnosti netřeba rozmazávat, bylo to hodně divoké - nač si ještě dnes vzpomínkami přivolávat pocity studu! :-) Fakt, že ještě pár let poté jsem jakoukoliv domácí pálenku nemohla ani cítit, je dostatečně výmluvný! Ale tenkrát to patřilo k životu a kdybych v noci nezvracela z okna brněnských Kounicových kolejí, vzpomínala bych na to dnes jen s úsměvem a nostalgií. Ty Kouničky mě však moc mrzí - na svoji obranu však musím říct, že jsem tenkrát nevěděla vůbec nic o jejich významu a tragédii. Nedávno jsem tam byla v rámci rodinné procházky Brnem, poprvé si prohlížela celý areál, všechna ta pietní místa, kde bylo během 2. Světové války popraveno a umučeno tolik nevinných lidí a cítila jsem se za to jejich tehdejší zneuctění hrozně hloupě. S odstupem jsem tu vnímala poprvé dozvuky hrůzy a beznaděje, tragédii místa a styděla se za všechny studenty se mnou v čele, co tam užívali života a nechovali se tak, jak by asi měli. V duchu jsem se Kouničkám omluvila, kála se a projevila lítost a zopakuji to při každé další návštěvě. Doufám, že to přijaly, bo nevědomost hříchů nečiní...
Prostě tak trochu morální kocovina, co se prohlubuje, jak přicházím s věkem k rozumu...

Pro moje působení v kolektivu však byl onen večer zlomový. Čekala jsem znechucení, odsouzení, otočená záda. Myslela jsem, že budu chodit kanálama. Výsledek mě šokoval a odhalil mi dost o lidech - mají rádi upřímné oběti nešťastných lásek! :-) Je v tom soucit, účast a asi i úleva, že to odnesl někdo jiný. Takže druhý den mi všichni mávali, obraceli na mě chápající usměvavé tváře a zvali mě na další akce. Svým nočním výstupem jsem se definitivně zařadila mezi "kolejníky", vzali mě mezi sebe, a to se podařilo jen málokomu z brněnských! Dodnes je to pro mě nepochopitelné.
Možná to trochu souvisí s českou mentalitou, s tím, jak máme rádi lidi, kteří jsou na tom hůř než my a kterým není co závidět! :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LukasLongr LukasLongr | E-mail | Web | 19. června 2013 v 10:03 | Reagovat

Krásně píšeš a příběh je také pěkný.
Vím dobře, jaké to je, když se musím dívat na svojí lásku s jiným. Ale z ženského pohledu to musí být intenzivnější láska.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama